Historie JUDO      

Džigoró Kanó

CO JE JUDO?

Judo (japonsky 柔道 džúdó, doslova jemná cesta) je styl japonského bojového umění a velmi rozšířený úpolový sport. Judo, celý název Kodokan Judo, vzniklo z několika škol džiu-džitsu (ang. trans. jiu-jitsu), které vyučovaly sebeobranu neozbrojeného člověka v tehdejším pojetí. Sebeobrana řešila skutečné bojové situace, které vznikaly při boji muže proti muži. Jestliže jeden z bojovníků přišel v boji o svou zbraň, nastala situace, kdy musel  bojovat o svůj život. Úspěšné provedení technik, pak končilo smrtí útočníka nebo jeho destruktivním poškozením, tj. zlomeniny, vykloubeniny atd. Cílem Juda je mít možnost volby zda při úspěšně provedené obraně útočníka poraním nebo nad ním získám kontrolu a vysvětlím mu marnost jeho počínání. Tomuto cíli odpovídá i skladba technik waza. Kolébkou juda je Japonsko.

HISTORIE

Kodokan Judo založil profesor Džigoró Kanó (angl. trans. Jigoro Kano) v roce 1882. Motivem ke studiu džiu-džitsu a jiných pojových technik byl úsek jeho života na střední škole, kde musel snášet mnohé fyzické násilí od silnějších spolužáků. Jeho poznání při studiu různých forem bojových uměí u uznávaných mistrů pak přepracoval ve vlstní styl bojového umění (tehdy také nazýváno Kano-rjů-džiu-džitsu), který nazval Kodokan Judo, aby se odlišil od již existující školy džiu-džitsu, která se také jmenovala džúdó. Uznání nového stylu ostatními školami došlo po tzv. utkání pravdy (dóžó džaburi, angl. trans. dojo - yaburi) mezi školami Kodokan a Tocuka, ve které Kanovi Kanovi bojovníci vyhráli všech jedenáct utkání. Toto rozhodné a přesvědčivé vítězství zajistilo Kodokanu prvenství před všemi starými školami džiu-džitsu, a to nejen pokud jde o vnitřní náplň a morální působení nového systému, nýbrži pokud jde o jeho praktickou cenu v boji. V pozdějších letech prosadil Džigoró Kanó jako ministr školství výuku juda na školách v Japonsku a rozšířil ji na tělovýchovný systém. V současné době mají studenti možnosti výběru mezi Kendó a Judo. Judo se také začali učit japonští policisté v rámci profesního výcviku. Vroce 1964 se stalo judo olympijským sportem. V České republice se vznik juda datuje k roku 1919, kdy vysokoškolský sport zahájil první kurzy a na ně navázala armáda s kurzy sebeobrany. Dnes se dá říci, že české judo má ve světě dobrý zvuk.

PRINCIP JUDO

Kodokan Judo je tzv. měkká škola, kde proti síle útoku nejde síla obránce, ale obránce se snaží útoku vyhnout či jej odvést stranou (na rozdíl od např. Karate, kde jde síla obrany proti síle útoku). Dvě základní hesla juda jsou: Minimální úsilí - maximální účinnost Sejrjoku zenjó (angl. trans. Seiryoku-zenyo) a vzájemný prospěch Džita kjoej (angl. trans. Jita-kyoei). První princip znamená využívat co nejúčinněji svou sílu a umožňuje porazit i fyzicky silnějšího soupeře. Druhý princip učí vzájemnému respektu mezi lidmi.

TECHNICKÝ SYSTÉM

Kodokan judo obsahuje řadu průpravných cvičení především pády ukemi. Dále obsahuje tři hlavní skupiny technik waza:

1. techniky hodů nage-waza, 67 technik

2. techniky znehybnění katame-waza, 29 technik

3. techniky úderů atemi-waza, 19 technik

Techniky hodů jsou vyučovány podle schématu Gokyo waza od nejlehčích po složitější. Aplikace technik je učena dvěma způsoby. První je způsob cvičného boje randori. Rozlišujte od závodu shiai. Randori způsob nácviku, kde nezáleží na vítězi, neboť se z něho učí oba dva. Shiai je závod, kde jde o bodované vítězství. Druhý způsob nácviku technik jsou sestavy katy. Kata je sestava s přesně danou formou mimo jiné také proto, aby bylo možné nacvičovat i úderové techniky a obranu proti zbraním. Oficiální systém obsahuje osm základních kat:

• Nage no kata, sestava hodů

• Katame no kata, sestava znehybnění

• Kime no kata, sestava staré sebeobrany

• Gošin džucu no kata (angl. trans. Goshin jutsu no kata), sestava moderní sebeobrany

• Džu no kata (angl. trans. Ju no kata), sestava pružnosti

• Icucu no kata, sestava pěti základních principů

• Košiki no kata (angl. trans. Koshiki no kata), sestava starých forem

• Seirjoku zenjo kokumin taiku angl. trans. Sei ryoku zenyo kokumin taiiku, sestava maximálně účinného fyzického cvičení

TECHNICKÉ STUPNĚ

Spolu s novým stylem zavedl Kanó i systém technických stupňů, který později využily i další školy. Technické stupně se dělí na žákovské kjů (někdy pomocí angl. přepisu kyu) a mistrovské dany (dan). Stupně se odlišují podle barvy pásku (obi). Kodokan rozlišuje pět žákovských stupňů (5.-1. kjú), které nosí bílé obi, a deset mistrovských stupňů (1. - 10. dan), které pro 1. až 5. dan nosí černé obi,  6. až 8 dan mohou nosit čevené obi s bílým pruhem a 9. a 10. dan mohou nosit čistě červené obi. Danové stupně nosí běžně černé obi a čeveno - bílé a čevrvené nosí pouze na slavnostní příležitosti. V Evropě se ve sportovním judu používá více žákovských stupňů (1.-.6. kjú), které jsou navíc barevně rozlišeny. Značení i počet stupňů se liší podle jednotlivých zemí. U dětí se navíc používá i různé barvení konců a prooužků.

Etika juda

Úvod

   Etika je filosofická disciplína, zabývající se mravními jevy, tedy teorie morálky. Usiluje především vzájemné promítnutí základního stanoviska filosofického směru k základním mravním postojům a problémům lidského života, zejména o posouzení úkonů z hlediska svědomí (dobro a zlo, mravné a nemravné, čestné a nečestné, atd. ). Větší část základní etiky je společná všem sportovcům, všem lidem, tedy nejen judistům.
     Etika není tedy jen norma platná pro chování v Doju, ale platí v celém chování a jednání judisty. Etická pravidla byla v klasických školách bojového umění shromážděna v podobě přikázání, která byla závazná. Objevovala se v nich i nařízení týkající se stravy, pití nápojů apod. Tato pravidla byla přesně formulována a přísně dodržována. Motivem byla střídmost a zdrženlivost a striktně se vyžadovala úcta ke starším a respekt ke všemu živému.
     Etika je prostředek výchovy. Zásady správného chování jsou v Doju vyžadovány od prvního vstupu na tatami. Musí být samozřejmostí, že na trénink přichází všichni závodnici (pro trenéry je to závazné dvojnásob) včas, v čistém kimonu a tak, jak to předepisují pravidla juda. Samozřejmosti je přezouvání, sprchování a další základní hygienické požadavky.

Pozdrav 

    Pozdrav je v judu určitým symbolem vzdání úcty jeden druhému. Při vstupu do Doja pozdraví judista pozdravem malým. Stejně se zdraví závodníci při soutěži, při tréninku, při oslovení trenéra apod. Pravidlem je, že zdraví vždy nositel nižšího technického stupně. Nejedná se tím o vynucovanou kázeň, ale o projev úcty a vzdání díku trenérovi za jeho práci nebo partnerovi za pomoc k dosažení vlastní mistrovské cesty.

• ZAREI - velký pozdrav, slavnostní - provádíme při zahájení a ukončení tréninkové jednotky, cvičení KATA a podobných příležitostech.
• RITSUREI - malý pozdrav - provádíme při všech ostatních příležitostech.

Chování v doju 

    Efektivita přípravy závisí na atmosféře, jaká v Doju panuje. Musí být přátelská radostná a pracovní při naprostém soustředění všech přítomných. Je třeba, aby každý chápal, že i on je povinen k této atmosféře přispět. Týká se to nejen závodníků, ale i trenérů. Závodníci ukázněně plní pokyny, trenéra, nerozptylují se ničím, co s tréninkem nesouvisí, nepřestávají cvičit bez pokynu trenéra. nepostávají na okraji tatami. neopouštějí Dojo bez svolení trenéra apod. Je třeba, aby závodníci plnili cíle při každém cvičení, bojovali v duchu pravidel, byli skromní a ochotni pomoci méně vyspělým závodníkům. Při zranění se závodník domluví s trenérem, zda zcela vynechá trénink, nebo pouze omezí některá cvičení. Musí být samozřejmostí, že se závodník omluví za pozdní příchod na trénink, nebo za nesplnění jiné povinnosti.
     Do Doja je zakázáno vstupovat v obuvi, kterou používají judisté venku. Rovněž je zde zakázáno kouřit, jíst, pít a jiným způsobem narušovat platný řád. V některých oddílech mají v Doju zveřejněn „Řád chování v Doju“ kde jsou pravidla zcela jasně formulována, což jistě přispívá k pozitivnímu ovlivňování chování judistů.
 
 
Chování judisty 

     Jak bylo řečeno, etika juda nekončí tím, že opustíme Dojo. Platné formy chování, a to trenéra musí zajímat, je nutné dodržovat i na veřejnosti. Hovoříme - li o tom, že sport pomáhá pozitivně formovat osobnost sportovce, je třeba aby toto judisté dokazovali i v praktickém životě. Jen tak mohou naplnit jednu z hlavních myšlenek zakladatele juda prof. Jigora Kana: „Vzájemné blaho, všeobecná prospěšnost“.
     Zájem trenéra o sportovce ovšem také nekončí odchodem z Doja. Je nutné, aby trenér věděl, jak se jeho svěřenci chovají na veřejnosti, ve škole nebo v zaměstnaní a nebyl k tomu lhostejný. Je třeba si uvědomovat, že výchova sportovce do značné míry ovlivňuje jeho výkonnost, ale i pozdější rozhodování vlastní orientace. Trenér tedy přispívá již v žákovském a zejména dorosteneckém věku, zda - li jeho svěřenec na určitém rozhraní dá přednost sportu nebo jiným činnostem. Trenér by si měl uvědomit, že kvalita výchovy závisí na dodržování drobných - někdy podceňovaných pokynů a zásad, jako je přezouvání, zdravení, vlastní skromnost, apod.